Elišce je dvanáct let. Od malička byla jiná. Ne tak, že by to okolí hned poznalo – spíš jako by jí svět běžel v jiném rytmu. Její maminka si už od narození všímala drobných signálů, které lékaři dlouho nebrali vážně. Až v roce a půl přišla první velká krize: Eliška přestala jíst. Trpěla těžkou poruchou příjmu potravy, byla hospitalizována, a rodina se ocitla na pokraji sil. Tehdy se poprvé začalo mluvit o mozkové atrofii. Diagnóza dětského autismu přišla až o několik let později.
Ztracená v systému, který nevěděl, co s ní
Rodina žije v oblasti, kde není dostupná žádná speciální školka. Elišce proto museli najít místo v běžné školce – a především člověka, který by jí pomohl se v ní zorientovat. Její rodiče si sami najali a zaškolili asistentku, která s Eliškou trávila čas už před nástupem, aby jí adaptace proběhla co nejlépe. A skutečně – fungovalo to. Jenže postupem času začalo být jasné, že školka Elišce nedokáže poskytnout potřebnou podporu. Asistentka byla často využívána k jiným úkolům. Eliška byla tichá, nenáročná – a tak jednoduše zůstávala stranou.
To samé se opakovalo i na základní škole, kam nastoupila. Ačkoliv měla doporučení ze školského poradenského zařízení, přiznanou podporu i asistentku, škola s těmito nástroji neuměla pracovat. Asistentka byla přítomná spíš „na papíře“, výuka nebyla přizpůsobená jejím potřebám a individualita Elišky se v systému ztrácela. Co bylo horší, škola odmítala spolupráci – když se rodiče snažili nabídnout odborné poznatky a přístup vycházející z ABA terapie, se kterou doma pracovali, učitelé jejich vstup vnímali jako kritiku.
Když místo pomoci přichází odmítnutí
„Byli pořád v obranném postoji,“ vzpomíná maminka. „Když jsme jim chtěli něco předat, hned to brali jako útok. Neexistovala otevřená komunikace. Když se něco dělo, často jsme se to dozvěděli pozdě – nebo vůbec. A přitom Elišce bylo stále hůř. Zavřela se do sebe, její stav se zhoršoval a já začínala být psychicky úplně na dně.“
Nebylo to o špatných lidech. Spíš o systému, který je neflexibilní a ve kterém i ti, kdo chtějí pomáhat, často nemají dost nástrojů, podpory, prostoru. Ale důsledky dopadají na ty nejzranitelnější – na dítě, které si pomoc nedokáže vyžádat samo. A na jeho rodinu.
Malá škola, velká změna
Po dvou vyčerpávajících letech se rozhodli změnit školu. A právě tehdy se začal příběh konečně obracet k lepšímu. Maminka našla malou soukromou školu, která se ukázala jako zlomová. Vstřícné prostředí, respektující přístup a opravdová spolupráce. Ve škole působili lidé, kteří brali vzdělávání dětí jako poslání. Asistentka a druhá pedagožka konečně opravdu pracovaly s Eliškou. Škola byla otevřená dialogu, spolupracovala s rodiči i odborníky. A co víc – brala Elišku jako rovnocennou členku kolektivu.
Odbornice na zvířata, ne outsiderka
Dnes je Eliška ve své třídě nejstarší a největší. Škola s ní roste – doslova. Místo toho, aby byla zranitelná mezi staršími spolužáky, může pomáhat mladším. Díky hlubokému zájmu o zoologii a historii se stala respektovanou „odbornicí“ mezi dětmi. Když někdo ve třídě potřebuje něco vědět o zvířatech, jde za Eliškou. Ona sama pak předává své znalosti formou referátů, kreslí komiksy, sdílí svou vášeň. A přestože v jiných oblastech, jako je matematika, bojuje, není vnímaná jako ta „slabá“. Naopak – jako někdo, kdo má co nabídnout.
Neviditelná nespravedlnost ve vzdělávání
Eliščina maminka říká, že český školský systém není nastavený pro děti, které mají výrazně nevyrovnané výkony. Dítě, které exceluje v jednom předmětu, ale má těžkou poruchu v jiném, systém často „rozdrtí“. Namísto podpory přichází tlak, testy, srovnávání a nepochopení. Rodiče pak stojí před dilematem: mají své dítě chránit a hledat alternativy, nebo se ho snažit připravit na systém, který mu nerozumí?
Eliščina rodina zvažuje do budoucna různé možnosti. Největší přání maminky je, aby mohla zůstat ve své současné škole. A pokud by jednou řekla, že jejím snem je kreslit komiksy o zvířatech, pokusila by se jí najít stáž nebo místo, kde by to mohla zkusit naplno. Protože věří, že právě v její vášni a vědění je síla, kterou má smysl rozvíjet.
Přesto nad rodinou zůstává viset jeden velký otazník: Co bude dál?
Eliška je v páté třídě a pomalu se začíná mluvit o budoucnosti. Přechod na střední školu, zejména v systému, jaký dnes funguje, je pro děti jako ona obrovská výzva – a pro jejich rodiče noční můra.
„Já vůbec nevím, jak to zvládneme,“ říká její maminka. „Eliška má obrovské znalosti v oblastech, které miluje – v biologii, zoologii, historii. Ale matematika je pro ni peklo. Přesto by měla projít jednotnými CERMAT testy. To je přece nesmysl,“ dodává.
V jednotném přijímacím řízení není prostor pro odlišnosti. Systém očekává průměrnost, rovnost výstupů – i když realita je plná dětí, které potřebují individuální přístup. Pokud dítě nesplní „bodový limit“, nemá šanci dostat se na školu, kde by mohlo uspět. Ne proto, že by bylo „slabé“, ale proto, že systém nepočítá s jinakostí.
„Mám obavu ji poslat na klasickou střední školu, i kdyby ji tam vzali. Eliška je citlivá, zranitelná, v tom běžném prostředí by ji to mohlo zlomit. Neumím si představit, že bych ji poslala někam jen proto, že tam prošla přes test, ale lidsky by tam trpěla,“ svěřuje se maminka se svými obavami.
Hledání místa, kde by mohla být sama sebou
Rodiče tak začali hledat alternativy. V okolí se otevírají školy s individuálním přístupem, některé se hlásí k unschoolingu, jiné fungují mimo rámec systému. Zvažují i domácí vzdělávání nebo vlastní cestu. „Kdyby mi Eliška řekla, že chce kreslit komiksy o zvířatech, našla bych jí místo, kde by se to mohla učit. Pro mě je důležité, aby se mohla rozvíjet v tom, co jí dává smysl – a ne přežívat někde, kde jí každý den připomínají, co neumí,“ říká maminka.
Podle ní je problém v tom, že systém dnes nutí všechny děti běžet stejnou trasu – bez ohledu na to, jestli mají jiné tempo, jiný směr, jiný způsob myšlení. „Místo toho, aby Eliška mohla rozvíjet to, v čem vyniká, musí si lámat hlavu s rovnicemi, které nikdy nepochopí. A co je horší – pokud nezíská dost bodů, nikam ji nevezmou. A to je pro ni i pro nás obrovská nespravedlnost.“
Závěrem říká: „Tady nejde o dar. Postižení není dar. Je to náročná cesta, kterou kráčíme s láskou a odhodláním. A když máme štěstí, najdeme lidi, kteří po té cestě jdou chvíli s námi.“
Autor: Bára Kiliesová, Spoluškola, z. s.
Jména byla na přání rodiny změněna.
Další příběhy rodin najdete tady.